Jan Císař – Vladimír Štefko: Najviac ma zaujíma herec
Profesor Jan Císař (1932 v Hradci Královom), známy divadelný kritik, historik a teoretik, od sedemdesiatych rokov významný porotca amatérskych festivalov v Českej republike, vedúci Katedry teórie a kritiky DAMU v Prahe. Po absolvovaní klasického gymnázia v rodisku vyštudoval divadelnú vedu na pražskej Divadelnej akadémii múzických umení. Ako vedecký ašpirant študoval dejiny českého a slovenského divadla, dramaturgoval vo Vesnickom divadle, ako umelecký šéf pôsobil v divadle v Kladne a v Kolíne, začiatkom osemdesiatych rokov bol dramaturgom činohry pražského Národního divadla. (Pôsobil aj v redakciách významných divadelných periodík (Divadlo, Divadelní noviny, Divadelní a fi lmové noviny), prispieval do mnohých novín a časopisov. Napísal viacero knižných publikácii a publikoval desiatky odborných štúdií.) Od roku l965 pôsobí na DAMU a od začiatku sedemdesiatych rokov sa intenzívne venuje aj ochotníckemu divadlu.V Martine ste naposledy boli roku 1956. Ako na vás zapôsobilo toto mesto po toľkých rokoch? Dodám, že aj vtedy ste tu boli za divadlom.
Byl to ohromný rozdíl; tehdy byl pro mne Martin malé městečko, které na mne zapůsobilo ne příliš půvabně a mile. Spíše naopak. Samozřejmě – jeho velká historie se nedala přehlédnout a byla trvale a stále přítomná. I když – vzhledem k tomu, že to byla tak říkajíc minulost, jež tehdejší státní ideologii a tehdejšímu politickému hodnocení nevyhovovala, tak se jaksi tato minulost nijak nezdůrazňovala; spíše se dělalo, že vlastně neexistovala. Letos jsem po těch letech viděl Martin jako město, které citlivě a cílevědomě tuto minulost propojuje s přítomností. Je to moderní velké město, které dovede poskytnout např. velice příjemné gurmánské požitky (chvíle strávené v restauraci v pasáži jsou navždycky uložené v mé chuťové paměti) a přitom hrdě prezentuje svou tradici. Renovované martinské divadlo je toho pádným důkazem.
Ako teatrológ máte aj istú „slovenskú minulosť“...
Byl jsem poslán jako vědecký aspirant na pražské divadelní fakultě na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století do Bratislavy, abych studoval slovenské divadlo, neboť existovala představa, že se slovenské divadlo bude na této fakultě přednášet. Prožil jsem tam jedno z nejkrásnějších období svého života. Paradoxní je, že na DAMU jsem už nikdy načerpané vědomosti neuplatnil, protože katedra divadelní vědy, na níž jsem aspiranturu dokončil, přešla na fi losofi ckou fakultu. Tam jsem také pár let dějiny slovenského divadla přednášel, ale pak to nějak – ani přesně nevím jak a proč – skončilo. Ale zájem o slovenské divadlo jsem neztratil. Dokonce se teď velmi těším, že na katedře teorie a kritiky na pražské DAMU máme nově jednu studentku doktorského studia, s níž se pustím do zkoumání vztahů mezi českým a slovenským divadlem na bázi „divadelní komparatistiky“, která bude tyto dvě národní kultury refl ektovat v rámci centrální Evropy (pojem, jenž používá Moritz Csáky, jehož postulát základních kategorií tohoto prostoru je pro mne jakýmsi východiskem). A mám dokonce takový sen, že by se na této bázi daly spojit česko-slovenské síly a otevřít tak v této spolupráci nové možnosti pro pochopení minulosti i současnosti obou národních divadelních kultur.
(Celý rozhovor si prečítate v Javisku 1/2010)
Pripravil Vladimír Štefko
Foto Filip Lašut
Foto Filip Lašut